
Co se dělo se zajatými rudoarmějkami? Jaký byl osud zajatých žen z Wehrmachtu? |
||
![]() |
||
| Pomocné ženské síly Wehrmachtu v Paříži v roce 1940. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de | ||
| |
||
| Padnout do zajetí je pro vojáka vždycky nepříjemné. Za některých okolností to může být pohroma, zvláště když dvě zuřivě bojující strany neberou velké ohledy ani na své vojáky. Bylo to tak i v případě bojů Rudé armády s wehrmachtem. | ||
| |
||
| Nebojovali
jen muži, ale také ženy, a také ony se ocitaly
v pozici zajatců. Spolehlivých informací
o tom, co
se stalo se ženami, které bojovaly na straně wehrmachtu, SS
a
dalších jednotek Hitlerovy armády a
pak padly do
zajetí Rudé armády, není
mnoho. To, co se
ví, ale nezní dobře. Plný armádní status dostaly ženy ve wehrmachtu až koncem srpna 1944, do té doby byly pouze „civilními zaměstnankyněmi“, a to ve všech divizích. Ruský web Russia7.ru připomíná deníkové záznamy Vladimira Gelfanda. Byl sovětským důstojníkem, který se zúčastnil útoku na Berlín a jako válečný veterán zemřel počátkem 80. let v Dněpropetrovsku. Jeho deníky byly již před nějakou dobou publikovány. „Dvaadvacetiletý poručík Gelfand byl přímým účastníkem vojenských operací a popsal incident, který se odehrál na oderské frontě na počátku jara 1945. Sovětská vojska na hlavu porazila ženský prapor, který na ně útočil. Byly to takzvané ,mstitelky za manžele ztracené na frontě‘. Vojíni Rudé armády chtěli zajaté Němce ,zvráceným způsobem‘ ubodat, ale výsledkem bylo, že ,vytříděné‘ dívky byly rozděleny do tří kategorií. První byly… Rusky(!), druhá manželky důstojníků a příbuzné Hitlerových vojáků, které se k nim hrdě hlásily, a třetí skupina byly dívky. Ty si vojáci rozdělili takzvaně ,na kavalce‘. Jejich další osud není uveden. Ty ostatní (především Rusky) byly zastřeleny, bez mučení a bez výsměchu.“ Je jistě nutné to doplnit pohledem i z druhé strany, tedy jak se vedlo zajatým rudoarmějkám v rukou Němců. Jejich osudy popisuje web Unrecht-erinnern.info. „Ženy z Rudé armády, které se staly německými válečnými zajatkyněmi, byly obvykle okamžitě odděleny od mužů. Na začátku války se dokonce střílelo. Základem byl rozkaz polního maršála Waltera von Reichenau z 29. června 1941, který byl však 3. července odvolán. Přesto v následujícím období docházelo k opakovaným vraždám. Němečtí vojáci se nemuseli obávat žádných následků svých činů. Až do roku 1943 byly zajaté ženy do Německa přiváženy pouze tehdy, pokud je wehrmacht mohl využít ve vojenských nemocnicích ve stalagách. Jinak zůstaly v táborech na okupovaných územích ve speciálně oddělených oblastech. Tam byly krmeny stejně špatně jako jejich mužští kamarádi. Od roku 1943 byly ženy kvůli nedostatku pracovních sil v Německé říši oficiálně propouštěny ze zajetí a musely vykonávat nucené práce jako civilní „východní dělnice“ nebo jako vězeňkyně v koncentračních táborech. V sovětské poválečné společnosti byly válečné zajatkyně přehlíženy stejně jako muži. Pokud se o jejich osudu vůbec mluvilo, musely patřit k odbojové skupině nebo mít hrdinský příběh, jako ženy z koncentračního tábora Ravensbrück. Historička Ramona Saavedra Santisová, která studovala zejména ženy z tohoto tábora, popisuje, že ženy vracející se ze zajetí často zažívaly sexualizované násilí v průběhu „filtrace“. Byli obviňovány, že se již „obětovaly“ Němcům nebo že byly „znásilněny“ nepřítelem, a proto byly považovány za morálně méněcenné.“ Když se ale vrátíme k Německu, ani tam často není silné povědomí o tom, jak silně byly ženy do války zapojeny přímo v řadách armády. Otázkou se zabýval v článku německý Zeit.de. „Německé ženy se na podpoře druhé světové války podílely mnohem aktivněji, než se veřejnost dlouho domnívala. Jak ukazují nedávné výzkumy, byly využívány nejen jako dělníce v průmyslu a zemědělství, aby nahradily rychle rostoucí počet odvedených mužů, a jako zdravotní sestry a ošetřovatelky, kterých sloužilo v Německém červeném kříži asi 400 000, ale také jako pomocnice wehrmachtu. Celkem sloužilo ve wehrmachtu asi 500 000 většinou mladých a svobodných žen, které byly nasazeny ve všech válečných oblastech v armádě, letectvu a námořnictvu, aby uvolnily vojáky pro službu na frontě. 160 000 z nich se přímo zapojilo do bojů jako pomocnice flaku (protiletadlové dělostřelectvo). Na konci druhé světové války připadala na každých 20 vojáků wehrmachtu nejméně jedna žena. Na domácí frontě pak bylo 500 000 říšských leteckých dozorkyň. Nedávno historička Wendy Lowerová ve své knize „Hitlerovi pomocníci“ znovu ukázala, že i ženy se na nacistických genocidách podílely mnohem více, než se dlouho předpokládalo; jen k SS jich patřilo 10 000. Rozsah ženské válečné podpory ve druhé světové válce tak dalece převyšoval nejen podporu v první světové válce, ale i podporu amerických a britských protivníků. Obě země také potřebovaly ženy jako pomocné vojenské síly pro válku. Větší počet žen byl mobilizován do bojů pouze v Sovětském svazu. Zde také oficiálně sloužily jako vojákyně, odhadem 520 000. Dalších 300 000 jich bylo nasazeno v protivzdušné obraně a asi 500 000 v náletové válce, 300 000 jako zdravotní sestry a 500 000 jako zdravotnice.“ Válka nebyla nikdy jen čistě „mužská záležitost“ a v moderní době to platí ještě víc. K tomu patří také nesčetné smutné nebo přinejmenším dramatické příběhy žen, které by se za normálních okolností pro život v uniformě nerozhodly. |
||
© Forum24
JAN JANDOUREK
LANDMARKS
5 June 2021
Being taken prisoner is always unpleasant for a soldier. Under some
circumstances it can become a catastrophe, especially when two sides
fighting with extreme ferocity do not even care about their own
soldiers. That was also the case in the battles between the Red Army
and the Wehrmacht.
Not only men but women fought as well, and they too found themselves in
captivity. There is little reliable information about what happened to
women who fought on the side of the Wehrmacht, the SS, and other units
of Hitler’s army and were then captured by the Red Army. What is
known does not sound very good.
Women in the Wehrmacht did not receive full military status until the
end of August 1944; before then they were merely “civilian
employees” in all divisions.
The Russian website Russia7.ru recalls the diary entries of Vladimir
Gelfand. He was a Soviet officer who took part in the advance on Berlin
and died as a war veteran in Dnipropetrovsk in the early 1980s. His
diaries were published some time ago. “Twenty-two-year-old
Lieutenant Gelfand was a direct participant in the fighting and
described an incident that occurred on the Oder front in early spring
1945. Soviet troops smashed head-on a women’s battalion that was
attacking them. These were the so-called ‘avengers for husbands
killed at the front.’”
Red Army soldiers wanted to stab the captured German women “in a
perverted way,” but in the end the “sorted” girls
were divided into three categories. The first were… Russians
(!), the second were officers’ wives and relatives of
Hitler’s soldiers who proudly called themselves such, and the
third group were virgins. The soldiers divided them into so-called
“groups.” Their further fate is not reported. The others
(mostly Russian women) were shot, without torture or mockery.
Naturally, this account has to be supplemented by the other side: how
captured Red Army women lived in German hands. Their fates are
described on the website Unrecht-erinnern.info.
“Female Red Army soldiers who became German prisoners of war were
usually separated from the men immediately. At the beginning of the war
they were even shot. The basis for this was an order by Field Marshal
Walter von Reichenau of June 29, 1941, although it was rescinded on
July 3. Nevertheless, killings recurred later. German soldiers did not
have to fear any consequences for their actions.
Until 1943, captured women were taken to Germany only if the Wehrmacht
could use them in military hospitals in Stalags. Otherwise they
remained in camps in specially designated areas. There they were fed
just as poorly as their male comrades. From 1943, because of the labor
shortage in the German Reich, women were officially released from
prisoner-of-war status and required to perform forced labor as civilian
‘Eastern workers’ or as concentration-camp prisoners.
In postwar Soviet society former female prisoners of war were looked
down upon, just like men. If their fate was discussed at all, they had
to belong to a resistance group or have a heroic story, like the women
from Ravensbrück concentration camp. Historian Ramona Saavedra
Santis, who has studied women from this camp in particular, describes
how women returning from captivity were often subjected to sexual
violence during the ‘filtration’ process. They were accused
of having already ‘sacrificed themselves’ to the Germans or
of having been ‘raped’ by the enemy and were therefore
regarded as morally inferior.
But when we return to Germany, even there there is often no clear
awareness of how deeply women were involved in the war directly in the
ranks of the military. This is discussed in an article by the German
publication Zeit.de.
“German women played a far more active role in supporting the
Second World War than the public long believed. As recent research
shows, they were used not only as industrial and agricultural workers
replacing the rapidly growing number of conscripts, and as nurses
— about 400,000 of whom served in the German Red Cross —
but also as Wehrmacht auxiliaries.
Altogether around 500,000, predominantly young and unmarried women,
served in the Wehrmacht. They were deployed in all combat zones in the
army, air force, and navy in order to free soldiers for front-line
service. Of these, 160,000 took a direct part in combat as
anti-aircraft artillery auxiliaries. By the end of the Second World War
there was at least one woman for every twenty Wehrmacht soldiers.
At that time there were also 500,000 Reich air-raid-control personnel
in the rear. In her book Hitler’s Furies, historian Wendy Lower
has again shown that women participated in Nazi genocides far more
often than was long assumed; 10,000 women belonged to the SS alone.
The scale of women’s support during the Second World War exceeded
not only their participation during the First World War but also that
of the American and British opponents. Both countries likewise needed
women as armed-forces auxiliaries for the war. Only in the Soviet Union
were larger numbers of women mobilized to fight. There they also
officially served as soldiers — about 520,000. Another 300,000
were employed in air defense, around 500,000 in aviation-related
wartime work, 300,000 as nurses, and 500,000 as medical
orderlies.”
War has never been purely a “men’s affair,” and in
our own time this is even more true. It also includes countless sad or
at least dramatic stories of women who normally would never have wanted
to serve in uniform.